„Ty nejsi žena pro bohatého muže“...

Slova mého druhého manžela pronesená krátce po našem seznámení  v roce 2004, mi opakovaně znějí v uších a čím dál častěji mě zaplavují pocity až orgasmické slasti, že nejsem nucena sdílet svůj život s nečestným (super)bohatcem, neukojitelně prahnoucím po moci. Vůbec nejnesnesitelnější by pro mne bylo přihlížet morálnímu rozpadu blízkého člověka.

Není dne, abych si nevzpomněla na důrazné varování Franka Zappy při našem posledním loučení (1991): „Vy jste si prodělali těžkou dobu v komunizmu, ale až vám začnou vládnout peníze, budete vzpomínat na staré časy”. Pevně doufám, že nedávný článek Petra Kupky a Tomáše Šmída v Lidových novinách, Mafiáni mezi námi. A nad námi, bude mít své pokračování, třeba něco jako “Pánové z prádelny špinavých peněz”. (Kniha Jeffrey Robinsona).

V mezičase přispívám k problematice zkorumpovanosti moci slovy mého oblíbeného autora, amerického analytického psychologa, Jamese Hillmana: “Úspěšný psychopat se zalíbí davu a zvítězí ve volbách. Tlusté sklo televizní obrazovky a její chameleonská přizpůsobivost v zobrazení čehokoli, co je žádáno, podporuje odstup, chlad a okouzlující fasádu, podobně jako mnohé ulízané rekvizity ve vysokém postavení v politických, právnických, náboženských a podnikatelských strukturách. Každý, kdo se dostane nahoru ve světě, který uctívá úspěch, by měl být podezřelý, protože toto je věk psychopatů. Psychopat se dnes už neplíží jako špinavá krysa temnými uličkami v černobílých kriminálních filmech z třicátých let, ale projíždí se po bulvárech v neprůstřelné limuzíně při státních návštěvách, vede celé národy a posílá své delegáty do OSN”. (Jsem si téměř jistá, že tuhle citaci, ve zkrácenější podobě, jsem již někde ve svých blozích použila, ale nemohu si ji odpustit, umím ji nazpamět a denně si ji opakuji.)

Kdo u nás do takového popisu nejlépe zapadá? Ze svého pomyslného klobouku přetékajícího jmény těch nejkontroverznějších osobností českého politického života, vytahuji jako první jméno Pavel Bém.

Osobnostní proměna P. B. se zdá být přímo čítanková.  Okouzlující mladý psychiatr se před očima promění ve svou vlastní karikaturu. Naneštěstí nedisponuje, jako někteří jeho komplicové, ledovou tváří hráče pokru, která je s to leccos skrýt, a tak sledujeme v přímém přenosu nepřehlédnutelný proces kroucení až zkroucení kdysi pěkného úsměvu do podivuhodného šklebu vzbuzujícího ta nejtěžší podezření. Jsou to mé pocity, ale jsou tak silné, že mám potřebu je s někým sdílet.

P.B. je pro mne postava vskutku filmová. Jeho životní osud mi totiž určitým způsobem připomíná osud hlavní postavy jednoznačně nejlepšího amerického televizního seriálu jaký jsem kdy viděla, Breaking Bad.

Walter White, sympatický a laskavý učitel chemie na střední škole v New Mexico, s diagnózou pokročilé rakoviny plic chce před svou smrtí finančně zajistit svou rodinu, a tak  začne s jedním ze svých bývalých studentů vařit Metamfetamin.

Walter White zpočátku nedohlíží důsledky svého rozhodnutí, a tak se stáváme svědky, krok po kroku, jeho totálního morálního propadu. Nahlížíme do skutečného pekla, které Walter svým konáním vytvořil nejen sobě, ale i své rodině a dobře si uvědomujeme, že při troše nerozvážnosti, bychom mohli dopadnout podobně.

Každý díl tohoto seriálu vede k hlubokému zamyšlení kolem otázky dobra a zla. Jednou z hlavních lekcí, kterou jsem si opět potvrdila je, že veškeré naše konání má své důsledky a že je bezpodmínečně nutné ho průbežně reflektovat. Jinak se totiž zapleteme do sítí, ze kterých se už nevymotáme a které se nám nakonec stanou osudnými.

P.S. Proč nejsem žena pro bohatého a mocného muže je teď snad každému už jasné, ale co jsou zač ty jejich manželky,  pro mne stále zůstává velkou otázkou.