Symbióza korupce a praní špinavých peněz

Zajímalo by mě, kolik lidí z těch, co dnes skloňují ve všech pádech svůj nepřekonatelný odpor ke korupci si také klade otázku, co jsou vlastně zač  všichni ti dražitelé uměleckých děl jako například ten, co koupil v těchto dnech Kupkův Tvar modré za 55,75 mil. a jakou asi funkci plní všechny ty slavné aukční síně? Neměly by se spíše jmenovat korupční síně? Co je vlastně jejich posláním? Prát za provizi špinavé peníze?

Living life to the fullestlabeArt

Kdykoliv slyším o nějaké, takhle nekřesťansky vyšprajcované dražbě, cítím žaludeční nevolnost stejně  jako když jdu kolem starožitnictví, videopůjčovny, kasina, či pizzerie (předními dveřmi vychází ven pizza, zadními vcházejí dovnitř špinavé peníze, píše Jeffrey Robinson). Když míjím při svých cestách do Prahy dostihové závodiště v Chuchli také se mi přitíží. A v restauracích, kde nemohu platit kartou, mi jídlo nechutná. Dnes se dobře pere už i v eko- aktivitách, jak jsem se dozvěděla. Špinavé peníze nás zktátka dostihnou všude.

Podezřívám, že za vším špatným co se dnes ve světě děje, je ten proklatý americký sen, který nepřímo lidem nařídil stát se bohatými za jakoukoliv cenu. Ironiíí osudu však je  (možná i příkladem samoozdravného amerického systému), že právě nečestný americký prezident Richard Nixon nezapomenutelně spojený s aférou Watergate (1972) nepřímo dopomohl ke kvalifikaci praní špinavých peněz jako zločinu, což do té doby nikde na světě neexistovalo. A to je, dle mého, začátek korupce ve velkém nebo možná lépe řečeno, situace, kdy se něco latentně přítomného v nás, v plné míže manifestuje.

Natálie Kocábová zmínila v Krausově pořadu zajímavou myšlenku a sice, že korupce roste zezdola. Vzhledem k tomu, že to ale nikterak nerozvinula, tak si pracně lámu hlavu, jak to vlastně myslela. Napadá mě, jestli třeba rodiče hned od útlého dětství nezadělávají na pozdější zkorumpovatelnost svých dětí, když si  kvůli vlastním pocitům viny, z toho, že děti opustili nebo že je zanedbávají, kupují jejich lásku.

Můj muž s anlickým mateřským jazykem mě upozornil na fakt, že angličtina vnímá slovo corruption podstatně šířeji než jak já ho používám. Pro úplatek samotný se většinou používá termín bribery. A corruption označuje celou škálu nečestného a neférového chování, které vyúsťuje ve svých nejtěžších formách do nezákonného jednání a v mírnějších podobách se projevuje jako bezohledné zneužívání něčeho, někoho, pro svůj vlastní prospěch. Jako synonymum korupce je uváděný třeba i nepotismus, jehož typickým příkladem u nás jsou Bárta a Klasnová, oba manželé ve vysokých vládních funkcích. Tohle širší vnímání korupce nám také umožňuje zkoumat, zda například velice lukrativní plastická chirurgie není náhodou zářným příkladem eticky zkorumpované části medicíny atd. atd.

Všichni (ne)oblomní bojovníci proti korupci, by si  nejdříve měli zamést před svým prahem a uvědomit si, jestli v tom všem současném marazmu tak sami trochu nejedou. Jeffrey Robinson v knize Pánové z prádelny špinavých peněz říká: “Peníze neperou jenom gauneři. Dělají to podniky, aby se vyhnuly daním, aby ošidily své akcionáře, aby obešly devizová regulační opatření, podplatily pespektivní zákazníky…Své prostředky někdy perou i jednotlici. Třeba potřebují ukrýt peníze, řekněme před partnerem při rozvodu, nebo jednoduše cítí, že mohou zabránit odčerpávání svého majetku, když se jim povede vymyslet operaci, díky níž tato aktiva převedou přes papírovou firmu pod deštník daňově méně kruté jurisdikce…Ví se, že to dělají i vlády, ať už si dávají za cíl zničení teroristů, nebo vyzbrojení bojovníků za svobodu.”

Je nesporné, že korupce devastuje celé ekonomiky. Neúměrně zvyšuje daňové zatížení občanů a dramaticky ořezává sociální programy. Je třeba s ní zatočit, shodujeme se všichni, ale není jak. Dokud bude existovat poptávka po drogách, budou se prát špinavé peníze a korupce na tom zbytku bílých límečků (až se ta většina střední třídy propadne do chudoby) dále zvesela pokvete.

P.S. Ještě se na skok k minulému článku, kterým jsem očividně pobouřila jednu čtenářku. Pokusím se vnést o něco více světla do mého osobního postoje vůči bohatým lidem. Možná jsem to vzala moc šmahem, ale já zkrátka nevěřím náhle zbohatlým byznysmenům. Dostává se na povrch příliš mnoho informací o jejich nekalých praktikách a patologické chamtivosti, a proto se domnívám, že velké peníze se s pevným morálním charakterem  vydělat prostě  nedají. Byla bych nešťastnější a hodně by mi to zjednodušilo život, kdyby mě někdo dokázal přesvědčit o opaku. Jinak mezi bohatými ale rozlišuji. Kupříkladu, jedince, kteří svůj majetek sdědili, za “hříchy jejich předků” neviním.