Od zastupitelské demokracie k přímé

Jelikož jsem přesvědčená, že myšlenky, informace i způsoby chování se šíří stejně jako viry, kladu si za cíl smysluplně přispívat k zavirování českého prostoru myšlenkou na participativní (přímou) demokracii. Doufám, že se jí hodně z nás „nakazí“.

Již před několika lety jsem pojem participativní demokracie (přímá osobní účast občanů na činnosti vlády, zejména formou referenda)  diskutovala se svým otcem teologem a politologem. Nesetkala jsem se s žádným porozuměním. Táta mi opakovaně kladl na srdce abych nezapomínala, že Švýcarsko se od nás historicky významně liší, a proto, co funguje tam (přímá demokracie), nepůjde tady. Jeho tradiční pojetí vyvolávalo stále vášnivější rodinné diskuze na téma demokracie, ve kterých jsem se často ocitala proti všem.

V otcově myšlení nastal konečně zlom, protože v sobotu vpoledne (pro mne je to památný den) poprvé připustil, že v nějakém vzdáleném horizontu by si vlastně takový systém vlády a rozdělení moci dokázal představit i u nás. Podobně jako ministr Kalousek ovšem vzápětí vzpomněl nástup Hitlera a zejména dějinné situace, za jakých se obecně dostávají k moci despotičtí samovládci. Ptám se tedy, musí vždycky skončit demokratická vláda tyranií?

Neuvěřitelně naivní a nepřesvědčivé vystoupení jednoho ze zakladatelů Holešovské výzvy Slávka Popelky v Hyde parku České televize sice zřejmě odradilo, hned v samém počátku, nemalé počty lidí náchylných začít přemýšlet o demokracii novým způsobem, nicméně každý trochu zkušený a moudrý člověk dobře ví,  že nové revoluční myšlenky se rodí ve velkých porodních bolestech a že je třeba nejprve vytvořit příslušný prostor k jejich tříbení. Takový prostor se  Danielu Takáčovi, moderátorovi Hyde parku vytvořit nepodařilo. Jako reprezentat veřejnoprávního média tentokrát v uchopení tématu selhal na celé čáře.

Člověk, který to myslí s přímou demokracií vážně, se asi nejprve musí vydat po jejích stopách (o tom budu psát na pokračování). Musí alespoň rámcově porozumět současnému společenskému dění, jeho hybatelům a  některým převažujícím trendům.

V zájmu věci, jsem se minulý týden vypravila na přednášku profesora Jana Kellera, Společnost nesouměřitelnosti. Přednáška se konala v Domě odborů v sále Přítomnost. První dvojice, na kterou jsem hned u vchodu narazila, byl prof. Keller a do ucha mu něco, jistě velmi důležitého,  šeptající Vojtěch Filip (KSČ). Ten pohled mě rozrušil a vyvolal ve mně nepříjemné asociace.

Mám totiž problém s požadavkem na zastavení církevních restitucí (respektive zásadně s ním nesouhlasím) a musím přiznat, že zmíněný požadavek ze strany Holešovské výzvy i Hnutí za přímou demokracii ve mně vzbuzuje jisté obavy, aby se náhodou za těmi obrodnými myšlenkami a procesy neskrývali hlavně kryptokomunisté. Dle mého názoru totiž církevní restituce věcně do základních požadavků zmíněných hnutí vůbec nepatří. Snad se tedy nejedná o ryze populistický manévr k přilákání všech těch českých ateistů tvořících většinovou společnost.

Snažím se permanentně minimalizovat své předsudky a tentokrát jsem to udělala  kvůli Kellerově přednášce, abych se jí vůbec mohla zúčastnit, hned třikrát. Pana Filipa jsem si omluvila tím, že já už dnes vlastně na žádné pravo-levé dělení  politického spektra nevěřím (Anthony Giddens BEYOND LEFT AND RIGHT, The Future of Radical Politics), u osazenstva v sále, o kterém jsem byla přesvědčená, že jsou to samé staré struktury, jsem se pěkně sekla a Keller ve mně nevyvolal žádný pocit zarytého levičáctví.

Z jeho brilantní přednášky, opřené o četné evropské studie, mi utkvělo několik základních myšlenek:

Rozpad sociálního státu (penzijního, zdravotního a vzdělávacího systému), zprivatizování veřejného sektoru vysoce pod cenou (zlegalizování korupce), konec středních vrstev (respektive jejich pokles na nepojištěné nižší střední vrstvy a dále na hranici chudoby), nerovnost na úrovni rodu, refeudalizace společnosti.

Je evidentní, že dozrál čas ke změně. Nastoupení cesty k přímé demokracii vidím jako jediné možné řešení,  je to totiž způsob vládnutí, kdy každý je nucen vzít odpovědnost za svůj život více méně do vlastních rukou a nemůže pak nic moc na nikoho svádět. Naopak se divím vládám, že už dávno samy tuto formu demokracie nevyhlásily. Je přece nabíledni, že žádná vláda nemá šanci ustát tak velký sociální rozvrat, kterého jsme již dnes a do budoucna budeme svědky. Jakékoliv předvolební sliby již nic neznamenají. Ti, kdo na ně sázejí, si jen řežou pod sebou větev.

V době internetu, kdy  jedenáctileté dítě je svým samovzděláním seriózním partnerem harvardskému profesorovi, se nemusíme bát, že nám bude místo úzké skupiny „profesionálních politiků“ vládnout „nevzdělaná ulice“. Pouze mechanismus té změny a následné fungování přímé demokracie je třeba důkladně propracovat.

Nejvíce se těším na rotaci a losování, procedury, které zefektivní vstup i výstup do i z politické sféry. Vzhledem k tomu, že se jedná o avizovaný nenásilný přechod k přímé demokracii, tak počítám s tím, že se budou nahrazovat jen lidé, kteří nějak selhali a ti dobří se ponechají a až po čase nějakou tou rotací vypadnou a vylosují se za ně další.