Můj poločas (1)
Nad výrazem poločas jsem se poprvé vážněji zamyslela až při četbě knihy Petera F. Druckera Výzvy managementu pro 21. století. Autor v textu pojednává, kromě mnohého jiného, o potřebě vymanění se z organizované ustrnulosti/doživotní zaměstnanosti. Příběhy lidí, kteří dokázali životním obratem o 180 stupňů překonat pocit prázdnoty a vyhoření, často spojovaný s krizí středního věku, mě oslovily natolik, že jsem se ve svých pětačtyřiceti letech o něco podobného také pokusila. Na dobu neurčitou jsem odcestovala do Jižní Afriky.
Po necelých čtyřiadvaceti hodinách (únor 2004) přistávám na jihovýchodě afrického kontinentu. Provincie Kwazulu-Natal, město Richards Bay. Mini letiště ponořené do bujného keřovitého porostu. Buše. Pozdně odpolední přítmí. Zlověstné ticho. Vlhké dusno řetězí jednu asociaci za druhou... Černá ruka prostrkující zavazadla skrz otvor s gumovými pruhy na pojízdný pás jakoby z jednoho světa do druhého, přetíná na okamžik tok těch nejchmurnějších myšlenek.
Napadá mě, proč ti černoši mají tak černé hřbety rukou a tak světlé dlaně. Někteří učitelé prý děti učili, že černí lidé ještě nedávno chodili po čtyřech stejně jako divoká zvířata, takže jejich dlaně nebyly vystavovány africkému slunci tak jako zbytek těla, který se stával tmavší a tmavší. Katecheti dětem řikali, že pravým důvodem byly stále sepnuté ruce černých lidí při tajných modlitbách. Jiný výklad byl, že Bůh dal černochům světlé dlaně, aby nešpinili jídlo, které připravovali pro své pány. Po všech těch nesmyslech, přišel kdosi se zaručeně pravdivým příběhem a sice, že když Bůh stvořil člověka, řekl mu, aby se vykoupal v nebeském jezeře. Po takové koupeli se lidé stávali krásnými a bílými. Černí lidé byli bohužel stvořeni v časných ranních hodinách, kdy voda v jezeře byla ještě velmi studená, a tak si v ní namočili pouze dlaně. Jiný příběh vyprávěl, že černoši byli vytvořeni z hlíny a vypalováni v nebeských pecích. Když už ale v pecích nebylo místo, dávali je do komínů, kde od samých sazí zčernali jako uhlí. Jen ty dlaně zůstaly bílé, jak se drželi nějaké laťky, aby se v komíně udrželi. Dohady o černých rukách a bílých dlaních neberou konce. Uvažovalo se dokonce, jestli to nebylo dáno sbíráním bílé bavlny ve Virdžínii a jinde po světě. Možná prý dlaně byly vybělené věčným praním. Příběh, ke kterému se černí lidé nejvíce upínají je, že Bůh měl záměr stvořit je černé a pak když viděl, že se jim ostatní lidé posmívají, že si z nich dělají sluhy a otroky, litoval toho. Nicméně světlá barva dlaní, stejná jako mají bílí lidé nám sděluje, že v první řadě jsme všichni lidé a že to, co tvoříme svými rukami, má stejnou hodnotu.
Nejistým krokem vcházím do miniaturní letištní haly. Se strojeným úsměvem a srdcem v krku vyhlížím Randolpha. Marně. Volám... Na mobilu schránka, na pevné lince záznamník. Zbývá hodina a půl do uzavření letiště. Pak se budu muset vydat po svých. Na tři měsíce. Objednávám taxíka. S bílým řidičem! Cíl: nejbližší Bed & Breakfast. Zapomněla jsem doma Randolphovu adresu. Na letišti se ji nepodařilo dohledat. Slečna v informacích viditelně pobavena mou žádostí upozorňuje, že bílou barvu pleti řidiče mi zajistit nemůže. Podlamují se mi kolena, zachvacuje mě úzkost. Jak mi něco takového Randolph mohl udělat? Uvést mě do takové nejistoty. Taxík nikde, letiště zavírá... A heleme se. Námořník Randolph! Blíží se ke mně svou typicky pomalou chůzí. Spokojeně se usmívá a tiše omlouvá za malé padesátiminutové zpoždění. Spolu s mými dvěma zavazadly k prasknutí napěchovanými mou malomyslností a předsudky všeho druhu, mě nic netušíc nakládá do své zářivě bílé Toyoty. Ve čtvrti Arboretum na adrese Outhoutoord 21 vykládá a uvádí do svého ponurého středostavovského království, hlídaného ve dne v noci bezpečnostní agenturou FBI.
Z prvního společného večera si vzpomínám na vynikající home-made francouzský tuňákový salát a až moc dobré jihoafrické víno. Randolphova opakovaná pobídka: „Finish it“ způsobila, že jsem se přejedla a přepila. A ne jednou. Dokud jsem nepochopila, že jeho „finish it“ je hlavně zdvořilostní fráze, měla jsem vždycky tendenci zdolat všechno, co přede mne Randolph na stůl postavil. A že toho nikdy nebylo málo.
Proč nám první noc Randolph ustlal na zemi na matraci, v pokoji své nepřítomné dcery, jsem zjistila až o mnoho let později. Paradoxně považoval ten nejnebezpečnější pokoj z celého svého domu za nejlepší. Časně ráno okolo 4.30 servíroval Randolph do postele kávu s mlékem a tradiční jihoafrický rusk (ztvrdlá vánočka nakrájená do obdélníčků, prodávaná v nepřeberných chuťových nuancích, namáčí se do kafe). Sedl si vedle mne, zamilovaně se usmíval a šeptal: „Beautiful, beautiful...“ Neviděli jsme se dva měsíce. Poměrně dlouhé odloučení pro teprve krátkou známost.
Celé dopoledne jsme snídali všechny možné dobroty, povídali si a jinak užívali. Potom mě Randolph provedl městem, ukázal mi malé nákupní centrum, knihovnu a budovu, kde pracuje. Dali jsme si kafe a šli si domů zdřímnout. Odpoledne mě Randolph vzal k Indickému oceánu. Jeho síla mě ihned srazila na kolena. Nestačila jsem se zvedat, vrhalo mě to zpět do moře a shora přelévalo, jakoby skalpovalo a rolovalo zpátky ke břehu. A zase znova. Stále do kola. Vypadalo to, že si polámu celého mravence. Když jsem se konečně vymanila z toho živlu a totálně vysílená padla do písku, napadlo mě, jestli je vůbec možné se s ním nějak více spřátelit. Neřku-li zcela mu propadnout. „Na kolena, na kolena, na kolena“... slova písníčky Ivana Hlase, která mi najednou přitekla do mozku, jsem nemohla brát jinak než jako vyslanoumessage či spíše potvrzení, že je to tak. Jsem tady proto, abych se něčemu naučila. Vzala jsem to z gruntu.
Literatura:
Peter F. Drucker, Výzvy managementu pro 21. století, 2001
Robin Malan, BEING HERE, Modern Short Stories from Southern Africa, Sevents impression, 2000
Magdalena Westman
Arteterapie, psychoterapie, psychiatrie
Tohle bych považovala za logické pořadí základních pomáhajících profesí, které by člověk měl zvažovat, když má pocit, že se jeho vnitřní životní rovnováha rozkolísává a už na to sám nestačí.
Magdalena Westman
Umělecké terapie jsou na vzestupu
Když dáte do Google vyhledavače např. heslo arteterapie, vyjede 339 000 odkazů. Když ale budete mluvit s lidmi v terénu, zjistíte, že obecné povědomí konkrétně o arteterapii je nízké.
Magdalena Westman
Co s výtvarnou výchovou na školách?
Volná reakce na článek Hudební a výtvarná výchova mají skončit. Nový plán školní výuky čelí kritice, by se možná dala využit i jako otevřený dopis Ministru školství Vladimíru Balašovi.
Magdalena Westman
Odpouštějme, ale nezapomínejme
Nedělní prezidentský duel na ČT potvrdil, že více lidí řeší dilema, zda to hodit kandidátovi s komunistickou minulostí.
Magdalena Westman
Demokracie mohou existovat jen za určité situace
Ve většině situací demokracie není možná. Do devatenáctého století údajně neexistuje jediný případ funkční demokracie ve velkém měřítku. V malém jsou popsané (kmeny, městské státy apod.).
Magdalena Westman
Danuše Nerudová vyzařuje světlo
Těžko by ve svém věku mohla tak zářit, kdyby její podstata byla nějakým zásadním způsobem rozporuplná. Na FB jsou lidé, kteří na ní nenechávají niť suchou a jak smyslů zbavení stále tlačí na zvolení Petra Pavla.
Magdalena Westman
Máme ideálního hotového prezidenta a hledáme kompromisní řešení
Zastupitelská demokracie je postavena na tom, že občan jednou za čas hodí v tajném hlasování lístek tomu, koho by si přál, aby ho na té, které úrovni zastupoval. Ti, co vyhrají (jedinci, strany) se pak na čas chopí žezla.
Magdalena Westman
Hilšer, Pavel, Babiš, Nerudová, Fischer
Jediný z prezidentských kandidátů, který se snaží prosadit naprosto zásadní věc z hlediska zachování zastupitelské demokracie, a to aby odešly velké peníze z politiky, zůstává na okraji.
Magdalena Westman
Nová nemoc mladých dívek
Facebook mi zablokoval stránku s tím, že porušuju pravidla. Odkazovala jsem jen na alarmující dokument investigativního australského televizního programu 60 Minutes, o nárůstu těžkých nekontrolovatelných tiků u mladistvých dívek.
Magdalena Westman
S Putinem do černé díry?
V pátek skončila v Galerii Ambit, v Klášteře františkánů v Praze velká výstava obrazů vytvořených kolektivně. Více než sto jednotlivců a osm organizací se připojilo ke stále trvajícímu Projektu TRIANGL.
Magdalena Westman
Karel Čapek a kaktusy… a Freud
Vzpomínám, jak jsem se před lety zastavila v Příbrami u jednoho osamoceného stánku plného kaktusů. Člověk sedící uvnitř připomínal kvočnu ostřížím a zároveň pyšným zrakem přehlížející svá kuřata.
Magdalena Westman
Home office aneb můj šéf mě nechal dva roky si hrát
V letech 2001-2003 jsem byla zaměstnaná v jedné malé počítačové firmě jako projektová manažerka. Mým úkolem bylo vymyslet podobu virtuální galerie, která by nabízela obrazy do zahraničí a současně navrhovat Flash weby pro byznysy.
Magdalena Westman
Konečně se morálka opět začíná snoubit s právem
Během svého rozvodu (1994) jsem poprvé v praxi narazila na oddělenost morálních postojů a právních úkonů.
Magdalena Westman
Trump – nejnebezpečnější muž světa?
„Nebudeme kapitulovat, nikdy. Můžeme zajít, možná. Ale my strhneme svět s sebou.“ Slova, ze kterých mrazí. Naštěstí ne Donalda Trumpa, ale mrtvého Adolfa Hitlera. (Z knihy Hermanna Rauschninga Mluvil jsem s Hitlerem).
Magdalena Westman
Opus Magnum Dani Horákové
Životnímu dílu Dani Horákové O Pavlovi se nedávno dostalo, v podání renomované literární kritičky Blanky Činátlové, zdrcující kritiky.
Magdalena Westman
Pozadí koronavirové pandemie
Co se to vlastně děje? Omezená svým (ne)věděním i malou vlastní zkušeností stále pátrám po odpovědi...
Magdalena Westman
Můj poločas (6)
Pokračování životního příběhu odsud a odjinud. Zkušenost z Jižní Afriky a manželství s Jihoafričanem proměnily zásadním způsobem můj pohled na svět.
Magdalena Westman
Andrej Babiš 2019
Ke slovům Radko Kubička v silvestrovském Radiofóru, jak Andrej Babiš ten letošní rok vlastně (pěkně) ustál, přidám ještě pár svých slov.
Magdalena Westman
Není kobliha jako kobliha aneb nové ekonomické paradigma
Kniha oxfordské ekonomky Kate Raworth Doughnut Economics: Seven Ways to Think Like a 21st-Century Economist, je hodnocena některými odborníky jako vůbec nejlepší napsané dílo z oblasti ekonomie za posledních padesát let.
Magdalena Westman
Milion chvilek pro demokracii?
Pro jakou demokracii se to vlastně angažujeme? Liberální demokracie je prodaná! F. Fukuyama ve své eseji Konec historie z roku 1989 poukazuje na skutečnost, že západní liberalismus zvítězil nad všemi svými ideologickými rivaly.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 96
- Celková karma 4,96
- Průměrná čtenost 1666x